Úvod

Tělo demokracie je znetvořené.Viz metafora Nadi Urbinati. Nadia Urbinati, Znetvořená demokracie: mínění, pravda a lid (1^st edn, Karolinum 2018) 12.¹⁾ Svět a jednotlivá demokratická zřízení jsou v krizi.Nancy Bermeo, ‘On Democratic Backsliding’ (2016) 27(1) Journal of Democracy 5–19; Martin Wolf, The Crisis of Democratic Capitalism (Penguin Press 2023) 496; Tom Ginsburg, Aziz Z Huq and Mila Versteeg, ‘The Coming Demise of Liberal Constitutionalism?’ (2018) 85(2) University of Chicago Law Review 239–256.²⁾ Nebo se to tak alespoň jeví. Sledujeme aktuálně v přímém přenosu nástup populismu, který mnohé studie již delší dobu předvídaly či před ním varovaly.Cas Mudde, ‘The Populist Zeitgeist’ (2004) 39(4) Government and Opposition 541–563; David Landau, ‘Populist Constitutions’ (2018) 85(2) University of Chicago Law Review 521–544; Paul Pierson, ‘American Hybrid: Donald Trump and the Strange Merger of Populism and Plutocracy’ (2017) 68(S1) The British Journal of Sociology S105–S119. Zde se dočteme, že propastný rozdíl mezi Trumpovou rétorikou a jeho činy opravňuje ke skeptičtějšímu hodnocení šíře a hloubky amerického populismu.³⁾

Samozřejmě to mnohé vede k hledání řešení. Řešení na ústavní úrovni. V tomto příspěvku se zaměříme na otázku, zda, resp. nakolik mohou nástroje tzv. deliberativní či participativní demokracie být takovým řešením.

V právu se obtížně dělají experimenty a ústavní právo není výjimkou. Nemáme již svou Halič a nemůžeme dělat A/B testování. Přesto bychom měli zvažovat, jaké právní, či dokonce ústavně právní nástroje mohou vést k lepším či rozumnějším výsledkům. Metodou bude literature review za účelem přednesení možností, zkušeností a deklarovaných výhod či nevýhod.Podklady byly zvoleny dle relevance, tedy dle citačních indexů v mezinárodních databázích, a také tak, aby obsáhly nejen anglicky psanou literaturu. ⁴⁾

Pokud totiž hovoříme o krizi demokracie, musíme se zamýšlet nad tím, jaké instituty by mohly demokracii přiblížit jejímu ideálu, nebo ještě jinak – zefektivnit a zlepšit její fungování.

Kromě např. referend, volebních změn či zapojení náhodného výběru se nabízí prohloubení demokratické deliberace.Martina Trettel, ‘La política de la democracia deliberativa. Un estudio comparado del "Derecho en acción" de la participación ciudadana’ (2015) 94 Revista de Derecho Político 85.⁵⁾ Ta může být posílena tradičními nástroji, mezi které počítáme petice, samosprávu a shromáždění (town meetings). Těžištěm našeho zájmu však budou ambiciózní moderní nástroje deliberativní, resp. participativní demokracie v podobě tzv. minipopuli či občanských konferencí, tedy jakýchsi malých lidů.

Úvahy o významu deliberace jsou v odborné literatuře spíše na vzestupu.André Bächtiger and others, ‘Deliberative Democracy: An Introduction’ in André Bächtiger, John S Dryzek, Jane Mansbridge and Mark E Warren (eds.), The Oxford Handbook of Deliberative Democracy (Oxford University Press 2018) 1–32.⁶⁾ I praktické využití deliberativních, či dokonce participativních nástrojů zažívá určitý rozmach.Simon Elstub and Giacomo Pomatto, ‘Mini-publics and Deliberative Constitutionalism’ in Robert Levy and others (eds), The Cambridge Handbook of Deliberative Constitutionalism (Cambridge University Press 2018) 295–310.⁷⁾ Ostatně dokonce se v souvislosti s deliberací hovoří o ústavním obratu.Oran Doyle and Rónán Walsh, ‘Deliberation in Constitutional Amendment: Reappraising Ireland’s Deliberative Mini-Publics’ (2020) 16(3) European Constitutional Law Review 440; Jane Suiter and Min Reuchamps, ‘A Constitutional Turn for Deliberative Democracy in Europe?’ in Min Reuchamps and Jane Suiter (eds), Constitutional Deliberative Democracy in Europe (ECPR Press 2016) 1.⁸⁾ Z ústavního hlediska má pak deliberativní mince tyto dvě strany: Mohou deliberativní metody tvorby ústavního práva zvýšit legitimitu ústavy? Anebo naopak: Může praxe a účinky práva, zejména ústavního práva, posílit deliberativní demokracii (právo přispívá deliberaci)?Hoi Kong and Ron Levy, ‘Deliberative Constitutionalism’ in André Bächtiger and others (eds), The Oxford Handbook of Deliberative Democracy (Oxford University Press 2018) 624, 627.⁹⁾

Nicméně není asi možné hovořit o rozkvětu, či dokonce překotném zavádění příslušných nástrojů do samotné praxe, jejich role zůstává spíše konzultativní.Graham Smith and Maija Setälä, ‘Mini-publics and Deliberative Democracy’ in André Bächtiger and others (eds), The Oxford Handbook of Deliberative Democracy (Oxford University Press 2018) 300.¹⁰⁾ Jednak jsou ústavní systémy přirozeně konzervativní, jednak je stále otázkou, nakolik skutečně tyto nástroje demokracii zásadním způsobem posouvají. Lze o tom totiž i pochybovat. Je pak otázkou, zda posilovat v ústavách, v běžných zákonech či třeba jen v podzákonné úpravě deliberativní a participativní prvky jako hlavní obranu proti oslabování demokratických zřízení.Susan D Hyde, ‘Democracy’s Backsliding in the International Environment’ (2020) 369(6508) Science 1192.¹¹⁾ Zejména v situaci, kdy i nejúspěšnější projekty (Irsko) zřídka naplní očekávání.

Tento příspěvek má tedy jasný cíl, představit možnosti, které právní věda nabízí, a dát tím rámec jejich možnému vyhodnocení. Vlastně jde o katalog pro „ústavního inženýra“, který by mohl zvažovat, jak by bylo možné systém změnit či doplnit a zvýšit tak legitimitu, efektivitu a hlavně důvěryhodnost daného ústavního systému.Je však potřeba si uvědomit, že se normativní a empirická literatura o deliberaci vyvíjely dlouho odděleně, jak dokládá Jason Barabas: Jason Barabas, ‘How Deliberation Affects Policy Opinions’ (2004) 98(4) American Political Science Review 687, 699.¹²⁾ Zároveň je však varováním, že jednoduchá zkratkovitá řešení prostě nemohou fungovat zázračně. Bez silné politické legitimity se prostě neobejdeme a moderní nástroje participace nejsou samospásným řešením. Jsou maximálně doplňkem tradičních institucí a nesmí být zneužity jako jednoduchá nefunkční, a dokonce kontraproduktivní náhražka funkční demokracie.

1. Pojem deliberativní a participativní demokracie

Deliberativní demokracii můžeme chápat jako systém demokratického rozhodování, ve kterém je ústřední vzájemná komunikace a porozumění.Příznačné je, že např. Jürgen Habermas nejprve v deliberaci spatřoval spíše směřování přímo ke konsenzu. Ten měl vzejít z racionálně-kritické veřejné diskuse. Teprve později dospěl k umírněnějšímu pohledu. Jde o deliberaci chápanou čistě jako snahu o vzájemné porozumění, nikoliv tedy nutně dosažení finálního konsenzuálního rozhodnutí. André Bächtiger and others, The Oxford Handbook of Deliberative Democracy (Oxford University Press 2018) 7–8.¹³⁾ Tedy diskuze, zvažování a reflexe preferencí, hodnot a zájmů.Bächtiger and others (n 6) 2.¹⁴⁾ Demokracie je samozřejmě vždy diskuze.Narážím samozřejmě na slavný výrok Tomáše Masaryka, který je však širší: Vy jeden každý musíte vždy snést míněné druhého. V demokracii je svoboda, volnost. Demokracie, bylo řečeno, znamená diskusi, tj. nesmí se nikomu překážet, kdo má jiné a opačné mínění. Musíte přes rozdíly politické žít kamarádsky. Naučit se respektovat cizí mínění, vyslechnout důvody. Vy se můžete mezi sebou pohádat, ale vždy jako kamarádi, kterým jde o věc. Citováno dle Pavel Kosatík, 100× TGM (1^st edn, Universum 2017) 138.¹⁵⁾ Jde však o roli diskuze a případně účasti jednotlivých diskutujících na formování finálního rozhodnutí. V tomto může být spatřován (zdánlivý?) protiklad vůči klasické reprezentativní demokracii, kde jsou zástupci voleni a rozhodují za své voliče.

Samotný pojem deliberativní demokracie prosadil Joseph M. Bessetteve ve své práci Deliberative democracy: the majority principle in republican government z roku 1980.James M Bessette, ‘Deliberative Democracy: The Majority Principle in Republican Government’ in Richard A Goldwin and William A Schambra (eds), How Democratic Is the Constitution? (American Enterprise Institute for Public Policy Research 1980) 102.¹⁶⁾ Participativní demokracie je pojmově starší. Její podstata tkví v aktivní a přímé účasti občanůPojem občan zde bude případně užíván ve smyslu člen daného polis.¹⁷⁾ na politice.Nadia Urbinati, Representative Democracy: Principles and Genealogy (University of Chicago Press 2006) 57.¹⁸⁾ Již z toho je patrné, že participace jde dál než deliberace, resp. je její nejaktivnější podmnožinou.Často citovaná definice Herberta McCloskyho z roku 1968 říká, že jde o „takovou dobrovolnou činnost, kterou se členové společnosti podílí na výběru představitelů a, přímo či nepřímo, na formování veřejné politiky“. Herbert McClosky, ‘Political Participation’ in David L Sills (ed), International Encyclopedia of the Social Sciences, vol 12 (Macmillan & Free Press 1968) 252.¹⁹⁾ Její kořeny sahají do 60. let minulého stoletíBächtiger and others (n 6) 2.²⁰⁾, ale inspiraci najdeme samozřejmě mnohem hlouběji v historii a někteří autoři se odvolávají na antiku či alespoň na Johna Stuarta Milla, nebo dokonce konfuciánství a jiné nezápadní systémy.Simone Chambers, ‘The Philosophic Origins of Deliberative Ideals’ in André Bächtiger and others (eds), The Oxford Handbook of Deliberative Democracy (Oxford University Press 2018) 55.²¹⁾ Nejde však nikdy přímo o přímou demokracii, ale o modifikaci a doplnění demokracie zastupitelské. Jde spíše o určitou decentralizaci moci,Thomas E Cook and Patricia M Morgan (eds), Participatory Democracy (Canfield Press 1971) 4.²²⁾ resp. rozšíření aktivní, inkluzivní a přímé účasti občanů na politice. Toho má být dosaženo rozšířením politické sféry na celou společnost, čímž dochází k vytvoření participativní společnosti a decentralizaci rozhodovací moci.Jiří Čambora and Pavel Dufek, ‘Teze o přelití v participativní demokracii: Empirická relevance a normativní udržitelnost’ (2016) 22(2) Politologická revue 75, 78.²³⁾

Základem obou těchto konceptů je však skutečně deliberace, jakási širší diskuze. Jak uvádí Milan Znoj, hlavní myšlenkou všech deliberativních konceptů je představa, že politika je především komunikace a diskuse, při níž nejde o součet zájmů, jejich sladění, vážení nebo konsensus, nýbrž o výměnu názorů, při níž se utváří společné mínění. Politika tedy není prosazení zájmů, ale deliberace – rozprava, při níž názor na to, co je vlastní zájem a jak je velký, teprve vznikne. Spíše než tedy samotný výsledek deliberace je přednější, jakým způsobem se k onomu východisku lze dostat.Milan Znoj, Jan Bíba and Jarmila Vargovčíková, Demokracie v postliberální konstelaci (1^st edn, Karolinum 2015) 102.²⁴⁾ K tomu vytvořil Joshua Cohen tzv. ideál deliberativní procedury, který stojí na principech svobody, odůvodněnosti (reasoned) deliberace, rovnosti a konsensu.Joshua Cohen, ‘Deliberation and Democratic Legitimacy’ in James Bohman and William Rehg (eds), Deliberative Democracy: Essays on Reason and Politics (MIT Press 1997) 67, 73.²⁵⁾ Politická participace v tradičním liberálně demokratickém formátu, totiž v hlasování ve volbách je nejen podle těchto měřítek považována za nedostatečnou ve smyslu počtu a rozmanitosti příležitostí k účasti.Donatella Della Porta, Can Democracy Be Saved? Participation, Deliberation and Social Movements (Polity Press 2013) 7, cited in André Bächtiger and others (eds), The Oxford Handbook of Deliberative Democracy (Oxford University Press 2018) 3.²⁶⁾

Jak rozebírá André Bächtiger, editor hesla deliberace pro Oxford, zatímco participativní demokracie je založena na přímém jednání občanů, kteří vykonávají určitou moc a rozhodují o otázkách, které se týkají jejich života, tak deliberativní demokracie je založena na výměně názorů, vzájemném zdůvodňování a na veřejných debatách, které předcházejí rozhodnutím.Bächtiger and others (n 6) 1.²⁷⁾

Pro někoho se tím participativní demokracie stává paradoxně příliš vágní.Giovanni Sartori, The Theory of Democracy Revisited: Part One – The Contemporary Debate (Chatham House Publishers 1987).²⁸⁾ Vše je totiž do jisté míry dáno participací občanů. To prý mohlo přispět k postupnému osamostatnění samotné deliberativní demokracie.Della Porta (n 26).²⁹⁾ Shoda panuje v tom, že se vyvinula právě z participativní demokracie.Sarah Elstub, ‘Deliberative and Participatory Democracy’ in André Bächtiger and others (eds), The Oxford Handbook of Deliberative Democracy (Oxford University Press 2018) 1.³⁰⁾ Ta zažila vrchol v 60. letech v souvislosti s energií nových sociálních hnutí, ale poté začala upadat. Hovoří se pak o tzv. deliberativním obratu, který můžeme datovat do 80. let 20. století.Alessandro Floridia, ‘The Origins of the Deliberative Turn’ in André Bächtiger and others (eds), The Oxford Handbook of Deliberative Democracy (Oxford University Press 2018) 35, 37.³¹⁾ Nejčastěji se spojuje s mysliteli, jako je John Rawls, Jürgen Habermas či Joshua Cohen.Ibid., s. 13.³²⁾ Klíčových autorů, kteří navrhují i zcela konkrétní opatření je však celá řada – můžeme uvést jména jako James Fiskin a jeho koncept deliberativního průzkumu či John Dryzek s jeho důrazem na diskurs.John S Dryzek, Deliberative Global Politics: Discourse and Democracy in a Divided World (Polity Press 2006) 208.³³⁾

Jak uvádí čeští autoři Jan Čambora a Pavel Dufek, jeden z důvodů, proč se na úkor participativní demokracie dostala v posledních letech na alternativní výsluní teorie deliberativní, jejíž kompatibilita s institucemi a normativním jádrem liberální demokracie – a tudíž i praktická realizovatelnost demokratických „inovací“ – je prima facie nadějnější a jejími zastánci též explicitně zdůrazňovaná.Čambora and Dufek (n 23) 93.³⁴⁾

2. Konkrétní nástroje deliberativní a participativní demokracie

Pro účel tohoto pojednání je nejzajímavějším konkrétním nástrojem provedení deliberace/participace malý lid, chcete-li tzv. minipopuli. Ve své knize „Demokracie a její kritici“ Robert Dahl navrhuje, že vyspělý demokratický stát může vytvořit malé skupiny lidí, nazývané „minipopuli“. Každá z těchto skupin by sestávala z přibližně tisíce náhodně vybraných občanů a zabývala by se iniciativou projednání konkrétních problémů nebo by konkrétní politickou agendu přímo řešila, a to prostřednictvím slyšení, prošetřování, debat atd.Robert A Dahl, Demokracie a její kritici (trs Helena Blahoutová, Victoria Publishing 1995) 340.³⁵⁾ Novodobá historie „malých lidů“ začíná nicméně v 70. letech 20. století, kdy Petr Dienel v Německu a Ned Crosby v USA nezávisle na sobě zavedli plánovací buňky a občanské poroty.Smith and Setälä (n 10) 1.³⁶⁾

Tyto malé lidy však nejsou zdaleka jedinou možností, jediným nástrojem, který můžeme s deliberací a participací spojit. Deliberativní demokraté se v minulosti zaměřovali dokonce na samotné ústavy, resp. jejich vznik,Jon Elster, ‘Deliberation and Constitution Making’ in Jon Elster (ed), Deliberative Democracy (Cambridge University Press 1998) 97.³⁷⁾ na klasické instituce, jako je parlament jako takový,James Steiner and others, Deliberative Politics in Action: Analyzing Parliamentary Discourse (Cambridge University Press 2004).³⁸⁾ politické stranyBernard Manin, ‘On Legitimacy and Political Deliberation’ (1987) 15(3) Political Theory 338.³⁹⁾ či referenda,Stephen Tierney, Constitutional Referendums: The Theory and Practice of Republican Deliberation (Oxford University Press 2012).⁴⁰⁾ ale i např. na sociální hnutíDella Porta (n 26).⁴¹⁾ či protesty.Rafael F Mendonça and Selin A Ercan, ‘Deliberation and Protest: Strange Bedfellows? Revealing the Deliberative Potential of 2013 Protests in Turkey and Brazil’ (2015) 36(3) Policy Studies 267.⁴²⁾ Jejich zájem jde často i mimo stát jako takový, např. veřejný prostor internetuPeter Dahlgren, ‘The Internet, Public Spheres, and Political Communication: Dispersion and Deliberation’ (2005) 22(2) Political Communication 147.⁴³⁾ nebo pracovištěAnna Felicetti, ‘A Deliberative Case for Democracy in Firms’ (2018) 150(3) Journal of Business Ethics 803.⁴⁴⁾, kde hovoříme o úspěšném skandinávském modelu participace.Philip M Asaro, ‘Transforming Society by Transforming Technology: The Science and Politics of Participatory Design’ (2000) 10(4) Accounting, Management and Information Technologies 257.⁴⁵⁾ Když ale ponecháme stranou tyto deliberativní koncepce, můžeme pořád deliberativní nástroje klasifikovat podle nejrůznějších dalších kritérií.

Může jít o různé varianty malých lidů. Nazývají se přitom konference, minipublic (malá veřejnost), občanské poroty apod.Vincent Jacquet and Roos Van der Does, ‘The Consequences of Deliberative Minipublics: Systematic Overview, Conceptual Gaps, and New Directions’ (2020) 57(1) Representation 131.⁴⁶⁾ Za poslední desítky let jich vznikly tisíce od Dánska po Spojené státy, i když ani mezi zastánci deliberativní demokracie nejsou často přijímány pozitivně.Např. Carole Pateman se domnívá, že deliberativní demokraté byli příliš posedlí minilidy jako klíčem k participaci. Je tedy velmi kritická k minilidům, které jsou podle ní spíše ovlivněny losováním než samotnou participací. Carole Pateman, ‘Participatory Democracy Revisited’ (2012) 10(1) Perspectives on Politics 7–19; Elstub (n 30) 6. ⁴⁷⁾ Jejich navrhovatelé se nicméně snaží vyjít vstříc kritice zastupitelské demokracie a zároveň udržet odstup od krajně levicových příkladů z historie (zejména tzv. rad pracujících z let 1905 až 1920).Yves Sintomer, ‘From Deliberative to Radical Democracy? Sortition and Politics in the Twenty-First Century’ (2018) 46(3) Politics & Society 337, 339.⁴⁸⁾

S jinou možnou podobou těchto fór přichází John Dryzek, který navrhuje tzv. Sněmovnu diskurzů (Chamber of Discourses), v níž mají být zastoupeny všechny relevantní diskurzy. Důraz tedy neklade na zastoupení jednotlivců ze společnosti, ale na reprezentaci relevantních diskurzů (zjednodušeně argumentů).John S Dryzek, Foundations and Frontiers of Deliberative Governance (Oxford University Press 2010).⁴⁹⁾

Zde je přehled jednotlivých možných základních technických variant zapojení „malých lidů“:Smith and Setälä (n 10) 3.⁵⁰⁾

Kromě nejrůznějších druhů těchto malých lidů můžeme samozřejmě do nástrojů deliberativní či participativní demokracie zahrnout různé petice, lidové iniciativy, participativní rozpočtování, otevřená zastupitelstva, ale i referenda či nejrůznější formy dotazníků či anket.

Už v roce 1969 Sherry R. Arnsteinová navrhla postup, jak míru zapojení veřejnosti měřit, tzv. participační žebřík. Různou úroveň zapojení občanů představují jednotlivé příčky. Čím výše stoupáme, tím větší je vliv veřejnosti na vládnutí.Sherry R Arnstein, ‘A Ladder of Citizen Participation’ (1969) 35 Journal of the American Institute of Planners 216–224.⁵¹⁾ My se zde zaměříme na vybrané nástroje do větší hloubky.

Nejčastěji se cituje jako příklad inovativního zapojení „malého lidu“ do ústavního „inženýrství“ projekt volební reformy v kanadské provincii Britská Kolumbie. Tato západní výspa Kanady s více než čtyřmi miliony obyvatel podnikla před dvaceti lety odvážný demokratický experiment.Michael E Warren and Hilary Pearse (eds), Frontmatter in Designing Deliberative Democracy: The British Columbia Citizens’ Assembly (Cambridge University Press 2008) 1–4.⁵²⁾ Místní vláda nechala v roce 2004 vytvořit shromáždění 160 v zásadě náhodně vybraných občanů, aby zhodnotili a přepracovali volební systém provincie.

Jak shrnuje Kateřina Kubíková, za účelem výběru členů shromáždění byl využit voličský seznam z roku 2003, tedy seznam z předchozího roku. Z tohoto seznamu na základě věku, pohlaví a volební oblasti (z každé volební oblasti bylo náhodně vybráno 200 jmen – 100 žen a 100 mužů, tyto dva seznamy – mužů a žen – byly rozděleny ještě podle věkových skupin). Celkem bylo náhodně vybraným posláno 23 034 dopisů, na které positivně odpovědělo 1 715 mužů a žen. Ti byli pozváni na výběrové schůzky, těch se zúčastnilo celkem 964 mužů a žen. Na výběrových schůzích dostali všichni náhodně vybraní informace ohledně toho, co bude následovat, co se Občanského shromáždění týká etc. Následně bylo všech 964 jmen určeno k losování, které probíhalo tak, že se vždy vylosovala jedna žena a jeden muž z dané volební oblasti, a to do té doby, dokud nebyl vylosován potřebný počet členů Občanského shromáždění (158 členů). Aby bylo docíleno toho, že z Občanského shromáždění nebudou vyloučeni původní obyvatelé provincie, byla dvě místa ve shromáždění určená pro tyto obyvatele. Ti byli vybráni z komunity původních obyvatel. Celkem bylo do občanského shromáždění náhodně vybráno 161 členů (včetně předsedy shromáždění).Kateřina Kubíková, Reprezentace a deliberativní demokracie (bakalářská práce, Univerzita Karlova, Filozofická fakulta 2016) 27, vedoucí práce Jan Bíba. Veškerá data najdeme v závěrečné zprávě British Columbia. Citizens’ Assembly on Electoral Reform. Making every vote count: the case for electoral reform in British Columbia (2004), <www.citizensassembly.bc.ca> navštíveno 14. září 2025. Nicméně lepší shrnutí by bylo obtížné podat. ⁵³⁾

Podstatné však je, že celý proces byl velmi nákladný a propracovaný, po dobu několika víkendů probíhala nejprve edukace účastníků shromáždění vysokoškolskými pedagogy, poté ještě docházelo k desítkám setkání s „běžnými občany“ a jejich připomínkami a teprve pak probíhala vlastní deliberace navrhované volební reformy. Ta byla následně předložena všem občanům provincie ke schválení v referendu. Ač se pro změnu většinového volebního systému směrem k poměrnému vyslovila většina cca 57 % hlasujících, nebyl návrh schválen, jelikož bylo potřeba dosáhnout kvalifikovanou většinu 60 %. Ani další pokusy o schválení změny v referendu v roce 2009 a 2018 nebyly úspěšné.

Přesto tento projekt postupně inspiroval další, např. opět v kanadském Ontariu či americkém Oregonu.James Gastil, Robert Richards and Katherine V Knobloch, ‘Vicarious Deliberation: How the Oregon Citizens' Initiative Review Influenced Deliberation in Mass Elections’ (2014) 8 International Journal of Communication 62–89.⁵⁴⁾ V Oregonu se pod označením Citizens’ Initiative Review jednalo v zásadě o vyústění snahy nejrůznějších drobnějších iniciativ podle konkrétního konceptu „občanských porot“ jejich „vynálezce“ Neda Crosbyho. Princip je poměrně jednoduchý. Kombinuje vlastně malý lid, klasickou občanskou iniciativu a referendum. Pokud je nějaká konkrétní občanská iniciativa dostatečně úspěšná (početná), nenásleduje automaticky všelidové hlasování, ale nejprve je vylosována „občanská porota“, která návrh prodiskutuje a svůj závěr a argumenty připojí k hlasovacím lístkům. Tím má být dosaženo racionalizace všelidového hlasování.Sintomer (n 48) 345.⁵⁵⁾ Ani tam však nedosáhly tyto projekty zásadních úspěchů.

Vypíchnout je pak potřeba i projekty nových ústav na Islandu a v Chile.

Na Islandu uspořádali v roce 2009 zdola (občané, spolky, ale i obchodní společnosti) Národní shromáždění, kterého se zúčastnilo 1 200 náhodně vybraných osob a 300 zástupců soukromých společností, institucí a dalších skupin, aby deliberovali základní principy možné nové ústavy.

Na toto „neformální“ Národní shromáždění navázalo v listopadu 2010 státem (vládou) organizované shromáždění 950 náhodně vybraných občanů. Ti však byli vybráni s přihlédnutím k pohlaví, regionu, ale třeba i věku. Opět deliberovali možné ústavní úpravy. Shromáždění dospělo k závěru, že nová ústava „by měla obsahovat určitá klíčová ustanovení týkající se např. volební reformy a vlastnictví přírodních zdrojů, což jsou po dlouhou dobu dvě nejspornější politické otázky na Islandu“Guðrún Pétursdóttir and others, Skýrsla Stjórnlaganefndar 2011 (Stjórnlaganefnd 2011), <https://www.stjornarradid.is/media/forsaetisraduneyti-media/media/stjornarskra/Skyrsla_stjornlaganefndar_fyrra_bindi.pdf> navštíveno 22. května 2025.⁵⁶⁾.

Návrhy mělo projednat zvláštní, zákonem zřízené Ústavodárné shromáždění v roce 2011. Po zvláštních volbách jeho 25 členů však zasáhl Nejvyšší soud a volby zrušil pro několik závažných porušení volebního procesu.Eirikur Bergmann, ‘Participatory Constitutional Deliberation in the Wake of Crisis: The Case of Iceland’ in Min Reuchamps and Jane Suiter (eds), Constitutional Deliberative Democracy in Europe (ECPR Press 2016) 15–32; Ágúst Þór Árnason and Catherine Dupré (eds), Icelandic Constitutional Reform: People, Processes, Politics (Routledge 2020).⁵⁷⁾

Parlament nicméně zvolné členy posléze jmenoval přímo zvláštním zákonem znovu, což je samo o sobě pozoruhodné. Šlo vlastně o obejití rozhodnutí soudu. Ústavodárné shromáždění pak připravilo finální text nové ústavy. Ta byla sice potvrzena i v referendu v roce 2012. Šlo však toliko o nezávazné referendum a dodnes nedošlo k provedení řádného ústavodárného procesu. Tedy i tato deliberovaná ústava zůstala na papíře.Hilary Fillmore-Patrick, ‘The Iceland Experiment (2009–2013): A Participatory Approach to Constitutional Reform’ (2013) 2 DPC Policy Note 1–17; Thorvaldur Gylfason, ‘Democracy on Ice: A Post-mortem of the Icelandic Constitution’ (openDemocracy, 19 June 2013), <https://www.opendemocracy.net/thorvaldur-gylfason/democracy-on-ice-post-mortem-of-icelandic-constitution>.⁵⁸⁾

Podobný případ pak nejnověji známe z jihoamerického Chile, kde byl nejprve v referendu v roce 2020 úspěšně schválen návrh na přípravu nové ústavy ve zvláštním ústavodárném shromáždění. To bylo tedy skutečně zřízeno a zvoleno v následujícím roce.Recenzent tohoto článku správně upozorňuje na to, že jelikož bylo shromáždění zvoleno, je tento případ do jisté míry vybočující a přináší mnoho dalších otázek a podnětů včetně např. vlivu desinformací na finální rozhodnutí v referendu. Přesto ho zde ponechávám, jelikož naznačuje limity vlastní zkoumanému fenoménu. ⁵⁹⁾ V roce 2022 nicméně občané návrh nové ústavy ve finálním referendu odmítli výraznou většinou téměř 62 %.Eduardo Alemán and Pablo Navia, ‘Chile's Failed Constitution: Democracy Wins’ (2023) 34 Journal of Democracy 90–104.⁶⁰⁾ Přitom se mělo jednat o velmi moderní a progresivní ústavu se zárukami sociálních práv. Opět však ani takováto deliberace nevedla k úspěchu a veřejnost patrně spíše unavila.

Naopak v Irsku můžeme do jisté míry hovořit o úspěchu malých lidů.David M Farrell and others, ‘Ireland’s Deliberative Mini-Publics’ in David M Farrell and Niamh Hardiman (eds), The Oxford Handbook of Irish Politics (Oxford University Press 2021) 627–644; Simone Chambers, ‘Democracy and Constitutional Reform: Deliberative versus Populist Constitutionalism’ (2019) 45(9–10) Philosophy and Social Criticism 1116–1131; Stephen McKay, ‘Building a Better Referendum: Linking Mini-Publics and Mass Publics in Popular Votes’ (2019) 15(1) Journal of Public Deliberation 1–8.⁶¹⁾ Často je dokonce charakterizováno jako světový lídr v propojování deliberativní demokracie (minipopuli) a přímé demokracie (referenda)David M Farrell, John Suiter and Cliona Harris, ‘‘Systematizing’ Constitutional Deliberation: The 2016–18 Citizens’ Assembly in Ireland’ (2019) 34 Irish Political Studies 113–123.⁶²⁾ a dáváno za vzor implementace nástrojů deliberativní demokracie do praxe.Simon Hix, ‘Remaking Democracy: Ireland as a Role-Model’ (2020) 35 Irish Political Studies 585–601.⁶³⁾

V roce 2012 byl v Irsku ustaven malý lid v podobě zvláštního ústavního konventu. Šlo ale ve skutečnosti o malý lid jen částečně, neb předseda byl jmenován vládou, 33 zástupců bylo vybráno dle politického klíče politickými stranami a „jen“ 66 členů bylo vybráno náhodně mezi občany. Konvent se opakovaně scházel po dobu patnácti měsíců. Projednával sedm ústavních reforem „na zakázku“ parlamentu a k tomu přidal ještě dvě vlastní. Přijal nakonec 18 doporučení k ústavním změnám a 20 doporučení k podústavním změnám. K referendu byly však nakonec v roce 2015 předloženy jen dva návrhy – snížení věku u pasivního volebního práva v prezidentských volbách z 35 na 21 let a zavedení stejnopohlavních sňatků. Pouze sňatky uspěly. Později nicméně proběhlo úspěšně i referendum o odstranění trestného činu blasfemie z ústavy.John Suiter, David M Farrell and Eoin O’Malley, ‘When Do Deliberative Citizens Change Their Opinions? Evidence from the Irish Citizens’ Assembly’ (2016) 37 International Political Science Review 198–212.⁶⁴⁾

V dalším volebním období po roce 2015 navazovalo na tyto práce stočlenné tzv. občanské shromáždění.Farrell, Suiter and Harris, ‘'Systemizing' Constitutional Deliberation’ (n 62).⁶⁵⁾ Tentokrát bylo 99 členů vybráno náhodně z registru voličů, tedy všichni krom předsedajícího. Toto shromáždění navrhlo např. zrušení přísného zákazu potratů, což bylo skutečně v roce 2018 v referendu schváleno.John Suiter and others, ‘Measuring Epistemic Deliberation on Polarized Issues: The Case of Abortion Provision in Ireland’ (2022) 20 Political Studies Review 630–647.⁶⁶⁾ Dané shromáždění se však nevěnovalo jen ústavním reformám či reformám samotných referend, ale např. i otázce klimatické změny.Klimatické změně se pak věnovalo i zvláštní shromáždění ve Velké Británii. Viz k tomu Simon Elstub and others, ‘The Scope of Climate Assemblies: Lessons from the Climate Assembly UK’ (2021) 13 Sustainability 11272.⁶⁷⁾ Většina návrhů však zatím svou implementaci nenašla.

Po roce 2019 pak navazují další „specializovaná“ shromáždění. Např. mezi lety 2020 a 2021 působilo opět stočlenné shromáždění s 99 náhodně vybranými členy se zaměřením na rovnost pohlaví (genderu). Z něj pak vzešly návrhy na 39. a 40. dodatek ústavy upravující roli ženy v irské společnosti. Tato referenda, konaná v roce 2024, však neuspěla.

Irská zkušenost nás ale učí, že deliberace malých lidů může usměrnit veřejné mínění, a tím usnadnit ústavodárný proces, přispět ke konsenzu zákonodárné většiny a dalších ústavních činitelů o vhodné formě a vůbec povaze změny ústavy.Oonagh Doyle and Ronan Walsh, ‘Deliberation in Constitutional Amendment: Reappraising Ireland’s Deliberative Mini-Publics’ (2020) 16 European Constitutional Law Review 440–465.⁶⁸⁾ Samotná deliberace a minipopuli však nemusí být skutečným hybatelem a fakt, že v Irsku většina návrhů ve skutečnosti neuspěla, nám trochu kazí vidinu úspěšného deliberativního modelu. Je totiž otázka, zda by úspěšné návrhy nebyly úspěšné i bez deliberace.Doyle and Walsh (n 8) 442. ⁶⁹⁾ Nelze tedy přes velký ohlas irský příklad přeceňovat.David Courant, ‘Citizens’ Assemblies for Referendums and Constitutional Reforms: Is There an “Irish Model” for Deliberative Democracy?’ (2021) 2 Frontiers in Political Science 591983; David M Farrell and John Suiter, Reimagining Democracy: Lessons in Deliberative Democracy from the Irish Front Line (Cornell University Press 2019) 72.⁷⁰⁾ Na druhou stranu i samotná kvalifikovaná diskuze a „upuštění páry“ ve společnosti může být hodnocena jako úspěch, byť často neměřitelný počtem přijatých novel ani jiných exaktních metrik. Dokonce může být z určitého úhlu pohledu legitimně chápána jako úspěšná, i pokud k žádné změně nedojde, jen se vypořádají argumenty.Za tento argument děkuji anonymnímu recenzentovi. ⁷¹⁾

Svébytným příspěvkem je i francouzská zkušenost s malými lidy, ostatně je s irským příkladem do jisté míry podobná.Francouzská literatura se tomu dlouhodobě velmi široce věnuje. Ostatně je zde i speciální odborný časopis. Loïc Blondiaux and Jean-Michel Fourniau, ‘Un bilan des recherches sur la participation du public en démocratie: beaucoup de bruit pour rien?’ (2011) 1 Participations 8–35. Existuje nicméně i anglicky psaný The Journal of Deliberative Democracy, který je podporovaný nadací New Democracy Foundation, sídlící na univerzitě v Canbeře v Austrálii, a je vydáván nakladatelstvím University of Westminster Press.⁷²⁾ Ponejvíce se však pojí s ekologickými otázkami. Francouzští autoři si totiž v této souvislosti kladou klíčovou otázku: Můžeme uvažovat o jiné demokracii než ekologické?Jean-Marc Fourniau and others, La Démocratie Écologique: Une Pensée Indisciplinée (Hermann 2022) 9.⁷³⁾ Ostatně nejčastěji reálné počátky participace spojují s tzv. BarnierovýmMichel Barnier byl tehdy ministrem životního prostředí. V roce 2024 byl i krátce, po dobu 3 měsíců a 8 dnů, předsedou francouzské vlády, čímž stanovil národní rekord. ⁷⁴⁾ zákonem z roku 1995, který zřídil Národní komisi pro veřejnou diskuzi (Commission nationale du débat public) a zavedl tak povinnost veřejné diskuze u projektů s významným dopadem na životní prostředí.Loïc Blondiaux, ‘Introduction. Débat public: la genèse d'une institution singulière’ in Marcel Revel and others (eds), Le débat public: une expérience française de démocratie participative (La Découverte 2007) 35–41.⁷⁵⁾ Případně ještě tzv. Vaillantův zákon z roku 2002, který doprovázel decentralizaci a zavedl povinnost zřizovat výbory městských částí ve městech s počtem obyvatel vyšším než 100 000 a sousedských výborů pro města s více než 80 000 obyvateli.

Další fáze pak přišla v reakci na krizi tzv. Žlutých vest. Prezident Emmanuel Macron na sklonku roku 2018 reagoval uspořádáním tzv. Velké debaty („Grand Débat“), která se následně odehrála v první polovině roku 2019. Vláda tuto velkou debatu prezentovala jako „konzultační nástroj k ukončení krize“, vlastně krize legitimity současného systému.Éric Buge and Christophe Morio, ‘Le Grand Débat National, Apports et Limites pour la Participation Citoyenne’ (2019) 5 Revue du Droit Public 1205–1238.⁷⁶⁾ Debata měla několik fází. Šlo jak o individuální návrhy, tak o setkávání občanů a vylosovaných zástupců. Celkem se uskutečnilo více než 10 000 místních setkání s průměrným počtem 70 účastníků na jednu debatu a bylo sesbíráno také téměř 2 miliony příspěvků na specializovaných internetových stránkách od 504 172 jednotlivých přispěvatelů.Gouvernement français, Rapport Final du Grand Débat National (Gouvernement français, June 14, 2019) 185.⁷⁷⁾ Reakce samozřejmě byly smíšené, ale debata měla i zcela konkrétní dopady ještě v roce 2019. Např. byly zavedeny změny v danění přesčasů či různých bonusů, došlo i ke zrušení, resp. nahrazení slavné École nationale d'administration. Naopak nedošlo např. k požadovanému snížení počtu volených zástupců v parlamentu. Jedním z požadavků bylo i uspořádání Občanské klimatické konference (Citoyenne pour le Climat), která skutečně proběhla v letech 2019–2020.

Tvořilo ji 150 dobrovolníků a dobrovolnic, náhodně vybraných z francouzských občanů, s cílem vymezit řadu strukturálních opatření, „aby se v duchu sociální spravedlnosti podařilo do roku 2030 snížit emise skleníkových plynů ve Francii nejméně o 40 % ve srovnání s rokem 1990“Gouvernement français, Convention Citoyenne pour le Climat (Paris, Gouvernement français), https://www.participation-citoyenne.gouv.fr/convention-citoyenne-pour-le-climat> navštíveno 25. května 2025.⁷⁸⁾.

Francouzský autor Dimitri Courant toto shromáždění označil za nejimpozantnější, pokud jde o velikost, trvání, mandát a zdroje.David Courant, ‘La Convention Citoyenne pour le Climat: Une Représentation Délibérative’ (2020) n° 378 Revue Projet 60–64.⁷⁹⁾ Vybraní účastníci se postupně rozdělili do menších tematických skupin, např. „Nasytit se“ či „Ubytovat se“, a pak se radili s desítkami odborníků. Nakonec přišli se 149 konkrétními závěry. Šlo např. o regulaci reklamy, podporu cyklistiky či biopotravin, reformy vzdělávání, ale i návrhy změn ústavy.

Velká část návrhů prošla, ale ty kontroverznější narazily, např. snížení povolené rychlosti na dálnicích na 110 km/h či zvláštní zdanění dividend. Neproběhlo ani avizované referendum o změně Ústavy, kam měla být mimo jiné doplněna i záruka biodiverzity.

Některé francouzské autory to vede k velmi skeptickým závěrům a vlastně navrhují participaci jako řešení opustit. Hovoří o občanech jako o komparsistech, kteří jsou přizváni k improvizaci ve hře, v níž nemají pod kontrolou ani děj, ani inscenaci.Marc Loisel and Nicolas Rio, Pour en Finir avec la Démocratie Participative (Textuel 2024) 192.⁸⁰⁾ Jiní autoři jsou však přeci jen stále optimističtější.Loïc Blondiaux, Le nouvel esprit de la démocratie: actualité de la démocratie participative (Seuil 2008).⁸¹⁾ Další pak varují, aby se participativní demokracie nezvrhla vlastně ve vládu expertů technokratů.Pierre Perrineau, ‘Le grand débat national: la démocratie participative à grande échelle’ (2020) n° 175 Pouvoirs 113–129.⁸²⁾

Další zajímavý pokus o využití tohoto nástroje můžeme zkoumat na příkladu Berlína, hlavního města „hipsterské“ kultury. Již mezi lety 2001 a 2003 zde byly využity plánovací buňky Petera Dienela (ač on sám nebyl údajně s výsledkem spokojen). V jednotlivých obvodech města bylo této buňce dáno k dispozici 500 000 eur na podporu lokálních projektů. Polovina z členů tohoto malého lidu byla losována, polovina se rekrutovala z místních spolků.Sintomer (n 48) 346. ⁸³⁾ Příkladů je však možné najít mnohem více, deliberace a participace proniká i do EU.Štěpán Felenda, ‘Hlas lidu, hlas Boží. 150 Evropanů pomůže rozhodnout o 30 bilionech korun’ (Seznam Zprávy, 20. května 2025), <https://www.seznamzpravy.cz/clanek/ekonomika-finance-hlas-lidu-hlas-bozi-150-evropanu-pomuze-rozhodnout-o-30-bilionech-korun-277107>  navštíveno 6. června 2025.⁸⁴⁾ Evropská unie ostatně za tímto účelem v roce 2019 zřídila zvláštní centrum.Viz <https://knowledge4policy.ec.europa.eu/participatory-democracy/about_en>.⁸⁵⁾ Samozřejmě se jí věnují nejrůznější nevládní organizace, existují i „participativní festivaly“.Viz např. <https://www.peoplepowered.org/about>.⁸⁶⁾

Ostatně deliberace rozhodně není doména jen západní civilizace.Eiko Ikegami, Bonds of Civility: Aesthetic Networks and the Political Origins of Japanese Culture (Cambridge University Press 2005); cited in Jan Sass, ‘Deliberative Ideals Across Diverse Cultures’ in André Bächtiger and others (eds), The Oxford Handbook of Deliberative Democracy (Oxford University Press 2018) 86–99, 6.⁸⁷⁾ Výše zmíněné buňky zažívaly v posledních letech boom také v Japonsku.Beibei Tang, Tetsuki Tamura, and Baogang He, ‘Deliberative Democracy in East Asia: Japan and China’ in André Bächtiger and others (eds), The Oxford Handbook of Deliberative Democracy (Oxford University Press 2018) 791–804.⁸⁸⁾ V nedávné minulosti lze odkázat také na trochu vzdálenější, ale opět velmi zajímavý pokus v Mongolsku. V roce 2017 zde bylo shromážděno 669 náhodně vybraných občanů, kteří měli diskutovat ústavní změny. Věc sice kazily určité procedurální neduhy, ale i tak podle některých pozorovatelů přinesla a přinese novou éru institucionalizace „minipopuli“ na celonárodní úrovni.Sintomer (n 48) 346.⁸⁹⁾ Výběr byl totiž patrně dostatečně reprezentativní, a to nejen z demografického hlediska, ale i z hlediska světového názoru zúčastněných.James S Fishkin, ‘Random Assemblies for Lawmaking? Prospects and Limits’ (2018) 46(3) Politics & Society 359–379 James S Fishkin, ‘Random Assemblies for Lawmaking? Prospects and Limits’ (2018) 46(3) Politics & Society 359–379, <https://deliberation.stanford.edu/publications/journal-articles/random-assemblies-lawmaking-prospects-and-limits> navštíveno 28. května 2025.⁹⁰⁾

Dále například v jižní Africe, zejména v Botswaně dodnes funguje institut tzv. kgotla, tedy jakéhosi vesnického shromáždění, kde se před náčelníkem střetávají argumenty. Nejde však jen o deliberaci, je to i rituál, který má posílit sociální smír.Sass (n 87) 3. ⁹¹⁾ V Tanzanii je zase velký důraz kladen na deliberaci v rámci samospráv, což je opřeno i o psanou legislativu. Obdobně to funguje v Zambii, kde dokonce Ústava výslovně garantuje občanům, že budou zapojeni do schvalování a plánování lokálních projektů, které se jich bezprostředně dotýkají.Viz blíže např. Vladimíra Šmerdová, Prvky deliberativní demokracie v ČR: případová studie participativního rozpočtu v městské části Praha 10. (diplomová práce, Univerzita Karlova, Fakulta sociálních věd 2017) 40, vedoucí práce Ilona Masopustová.⁹²⁾

Ještě zásadnější „vesnické minipopuli“ představuje indický institut gram sabha, který tvoří základ deliberačního systému panchayati raj, jakési specifické indické samosprávy.Minati Das, ‘Panchayati Raj Institutions in India’ (2022) 6(2) Galore International Journal of Applied Sciences and Humanities 6–14, <https://doi.org/10.52403/gijash.20220402>.⁹³⁾ Kořeny tohoto institutu lze vysledovat až do 5. století před naším letopočtem. Mahátma Gándhí chtěl tuto „rurální demokracii“ prosadit i do ústavy nezávislé Indie, ale to se mu nepodařilo.Rajeshwari Parthasarathy and Vijayendra Rao, ‘Deliberative Democracy in India’ in André Bächtiger and others (eds), The Oxford Handbook of Deliberative Democracy (Oxford University Press 2018) 5–24, 5.⁹⁴⁾ V roce 1992 byla nicméně skutečně ústavně zakotvena 73. dodatkem, byť reálné důsledky jsou smíšené. Ne vždy totiž dochází k naplnění samosprávných cílů a místo toho jsou pouze „tunelovány“ federální fondy k tomu určené. Navíc se objevují případy, kdy manželé zastávají funkce za své manželky, i když byly původně určeny kvótami pouze pro ženy. Ibid., s. 5. ⁹⁵⁾

Pokusy zavést deliberativní instituce kupodivu najdeme i v autoritářské Číně. Současná garnitura dokonce přišla s vlastním programem „Posílení socialistické poradní demokracie“, která vedla k posuzování daňových otázek, zdravotnictví či nejrůznějších lokálních projektů.Tang, Tamura and He (n 88) 791, 3.⁹⁶⁾ Vždy však na konci stojí pevné autoritativní rozhodnutí vládnoucí strany. Důvodem zavádění různých poradních mechanismů je totiž spíše předejít protestům a jejich přerodu v institucionalizovanou opozici.Ibid., s. 4. ⁹⁷⁾

V neposlední řadě se musíme věnovat i tzv. participativnímu rozpočtování, ostatně jsme ho zmiňovali již výše v souvislosti s EU. To bylo totiž při svém vzniku také motivováno tlakem zdola a pragmatickou snahou prostě vyřešit problém.Thamy Pogrebinschi, ‘Deliberative Democracy in Latin America’ in André Bächtiger and others (eds), The Oxford Handbook of Deliberative Democracy (Oxford University Press 2018) 830–850, 1.⁹⁸⁾ Jeho kořeny najdeme v brazilském Porto Allegre.Gianpaolo Baiocchi, ‘Participation, Activism, and Politics: The Porto Alegre Experiment and Deliberative Democratic Theory’ (2001) 29(1) Politics & Society 43–72.⁹⁹⁾ Rychle se však rozšířilo do celého světa, zejména do Evropy.Yves Sintomer, Carsten Herzberg, and Anja Röcke, ‘From Porto Alegre to Europe: Potentials and Limitations of Participatory Budgeting’ (2008) 32(1) International Journal of Urban and Regional Research 164–178.¹⁰⁰⁾ Pořád je o něj obrovský zájem, a to nejen v souvislosti se státní správou či samosprávou.Luca Bartocci and others, ‘The Journey of Participatory Budgeting: A Systematic Literature Review and Future Research Directions’ (2023) 89(3) International Review of Administrative Sciences 757.¹⁰¹⁾ V podstatě jde v širším slova smyslu o jakýkoliv systém, kdy jednotlivec či skupina jednotlivců může zasáhnout do tvorby rozpočtu většího celku. Typicky jde o obec, region, ale může to být i soukromá společnost. Existuje celá řada institucí, které s rozvojem těchto koncepcí pomáhají.

V Porto Allegre to vše začalo vítězstvím levice v místních volbách na konci 80. let 20. století, a jak dokumentuje Jan Martínek, byl to nepopiratelný úspěch, který vedl např. ke ztrojnásobení počtu škol či zavádění kanalizace, výstavbě chodníků apod.Jakub Martinek, Teorie deliberativní demokracie v praxi (bakalářská práce, Masarykova univerzita, Fakulta sociálních studií 2009) 22.¹⁰²⁾ Nicméně takový úspěch není samozřejmý a v chudších oblastech jako je např. San Juan De Miraflores v Peru se ho nepodařilo zopakovat.Ibid., s. 22. ¹⁰³⁾ Jak již bylo zmíněno, participativní rozpočtování často i ve spojení s klasickou deliberací či přímo s minipopuli dnes najdeme prakticky na celém světě. Střední Evropa není výjimkou.Maarten S de Vries and Daniel Spacek, ‘Municipal Participatory Budgeting Designs in the V4 Countries’ (2023) 16(1) NISPAcee Journal of Public Administration and Policy 210.¹⁰⁴⁾ Přesto je potřeba být opatrný, pořád je zde relativně malý počet municipalit, které ho využívají efektivně.Martin Garaj and Ján Bardovič, ‘Participatory Budgeting – The Case of the Slovak Republic’ (2021) 27(2) Annales Universitatis Mariae Curie-Skłodowska, sectio K – Politologia 59.¹⁰⁵⁾ Navíc převažuje spíše nepřímá participace.Katarzyna Mączka and others, ‘Models of Participatory Budgeting: Analysis of Participatory Budgeting Procedures in Poland’ (2021) 216 Polish Sociological Review 473.¹⁰⁶⁾ Nemusí však jít jen o rozpočtování. Jedinci se mohou zapojovat i do dalších experimentů propojujících laiky a úředníky, jako je např. model Empowered deliberative democracy Archona Funga a Erika O. Wrighta.Archon Fung and Erik O Wright, ‘Deepening Democracy: Innovations in Empowered Participatory Governance’ (2001) 29(1) Politics & Society 5.¹⁰⁷⁾

3. Příklady z praxe v ČR

Deliberaci a participaci v české právní úpravě v zásadě nenajdeme. Samozřejmě můžeme zmínit petice a e‑petice či samosprávu, ale zásadnější nástroje participace buď úplně chybí, nebo nemají normativní základ.

I z naší historie nicméně známe např. zajímavý pokus o skutečné rady pracujících v roce 1968, kdy se dokonce původně ekonomický projekt poměrně nezávisle volných podnikových rad stále více transformoval do podoby hnutí s politickými reformními ambicemi, který vzdáleně „dnešní“ malé lidy připomínal.Jiří Šlouf, ‘Samosprávný socialismus v československém průmyslu, 1968–1969’ (2020) 27(1) Soudobé dějiny 9.¹⁰⁸⁾

Pochopitelně ale neměl dlouhého trvání.

Z praktických nástrojů, které dnes reálně známe, můžeme zmínit zejména participativní rozpočtování. Ale ani to zatím nemá v našem prostoru právní základ v zákonech, či dokonce v ústavě.Maria Marczewska-Rytko and others, Občanská participace ve státech Visegrádské skupiny po roce 1989: Směrnice o správných postupech (Visegrad Fund 2018), <https://phavi.umcs.pl/at/attachments/2018/0623/182714-guideline-cz.pdf> navštíveno 8. března 2020.¹⁰⁹⁾ Přesto se zdárně rozvíjí a zdá se, že existuje i tlak zdola na jeho zavádění.Zajímavý střípek může být vhled do uvažování regionálních politiků: „Radní Viktor Čahoj dodal, že: ‚Když strana ANO 2011 přišla s myšlenkou zavést participativní rozpočet, nebyli jsme proti, je to jistě krok kupředu. Trochu nás vlastně mrzelo, že jsme s tím nepřišli jako první my, protože ANO 2011 si pak projekt přivlastnilo a propagovalo před voliči. Opozice také nebyla nadšená, že má vlastně strana ANO 2011 tak silný kalibr, jako je participativní rozpočet, který je v současné době občany velmi žádaným trendem. Věděli jsme ale, že nám nezbývá než se vším souhlasit, protože je to pro městskou část velmi přínosné.‘“ Citováno podle Barbora Mikolášková, Participativní rozpočtování jakožto nástroj participativní demokracie v ČR: případová studie participativního rozpočtu v Městské části Praha 5 (diplomová práce, AMBIS vysoká škola 2020) 48, <https://is.ambis.cz/th/os3uv/> navštíveno 7. června 2025. ¹¹⁰⁾ Kromě participativního rozpočtování můžeme uvést metodu anketViz např. anketa k možnému navýšení plateb za parkovací oprávnění na Praze 7. Blíže k tomu A L Hejduk, ‘Lidé na Praze 7 v anketě odmítli zdražení parkovného v modrých zónách’ (iDNES.cz, 8. června 2024), <https://www.idnes.cz/praha/zpravy/parkovani-praha-7-modra-zona-zdrazeni-referendum.A240608_192711_praha-zpravy_bors> navštíveno 6. června 2025.¹¹¹⁾ nebo tzv. metodu D21 Karla Janečka, která počítá i s negativním hlasem a zvyšuje patrně angažovanost účastníků.Soňa Kukučková and Monika Poláchová, ‘The Impact of the D21 Method and Its Modification on Citizens’ Participation in Participatory Budgeting: The Case of the Czech Republic’ (2021) 21(2) Slovak Journal of Political Sciences 117.¹¹²⁾

Problému deliberace a participace u nás se nicméně nevěnuje komparativně velký vědecký zájemByť jistý zájem zde je, zdůraznil bych např. práci Petry Guasti, přestože i ta se zaměřuje na mezinárodní obzor. Např. v tomto článku na participativní modely v německém Frankfurtu a Münsteru. Petra Guasti and Bernhard Geissel, ‘Claims of Representation: Between Representation and Democratic Innovations’ (2021) 3 Frontiers in Political Science Article 591544, <https://doi.org/10.3389/fpos.2021.591544> navštíveno 6. června 2025.¹¹³⁾, ale zato se mu věnuje řada závěrečných prací, můžeme např. citovat: „V kontextu České republiky nejsou zaváděny čistě deliberativní procesy, lze se však setkat s příklady z praxe, které lze vnímat jako procesy s prvkem deliberace. Jedná se o nejrůznější veřejná setkání a diskuze nad problémy, které občany tíží nebo nad tématy, kterými se daná obec zabývá. Prvek deliberace ale také může být např. zahrnut i do strategického plánování obce. Jako konkrétní příklad v ČR lze uvést Mnichovo Hradiště, které je v otázce deliberace velice aktivní. Poskytuje svým občanům možnost se účastnit nejrůznějších anket či diskuzí nad problémy města. Dále se prvek deliberace objevuje na tzv. veřejných setkáních zdravých měst, kde jsou tvořena 10 P, tj. Desatera problémů, která formuluje a navrhuje po diskuzích samotná veřejnost a která se pak obec snaží vyřešit.“Šmerdová (n 92) 80. ¹¹⁴⁾ I když to není úplně přesné, participace např. metodou D21 se stále rozšiřuje, nic z toho však není pevně institucionalizované. Jde tedy o výzvu do budoucnosti jak z hlediska právního rámce, tak výzkumu.

4. Výhody a nevýhody deliberativní a participativní demokracie

Jak už bylo zdůrazněno výše, kritici vývoje našich demokratických institucí přichází často s koncepcemi, které mají většinu neduhů řešit návratem k podstatě věci, k větší demokratické legitimitě, odklonem od technického a pragmatického chápání demokracie a od vlivu elit. Tito kritici vidí řešení ve větším zapojení nejen lidu, ale hlavně lidí, ať už v podobě anket, participativního rozpočtování nebo malých lidů.

Tyto a další metody mají podle politologů vyvážit „nedostatky“ zastupitelské demokracie, jimiž jsou zejména politická nerovnost (ve smyslu možnosti ovlivnění politických výstupů) a chybějící občanské ctnosti, či lépe řečeno demokratický charakter občanů, nutný k přežití demokracie; shrnout je lze pod hlavičkou tzv. participativního inženýrství.Čambora and Dufek (n 23) 76.¹¹⁵⁾ Hlavní výhodou je přitom samotná deliberace.

Deliberace podle mnohých autorů představuje autentičtější a normativně přísnější výklad demokracie než liberální zastupitelská demokracie.Elstub (n 30) 4. ¹¹⁶⁾ Může odrážet více pohledů na věc a zohledňovat různorodější východiska. Deliberativní demokracie může také posílit důvěru občanů v politiku jako takovou a na druhé straně tedy snížit míru cynismu a nedůvěry vůči institucím.

Předpokládá se také, že větší participace může snížit socioekonomické nerovnosti, a tím podpořit politickou rovnost a následně i stabilnější demokracii. Má tak vést k větší míře ochoty k zapojení veřejnosti.Stephen J Niemeyer, ‘Scaling Up Deliberative Effects – Applying Lessons of Mini-Publics’ in André Bächtiger and others (eds), The Oxford Handbook of Deliberative Democracy (Oxford University Press 2018) 386, 387.¹¹⁷⁾ Ta je navíc podle některých výzkumů ochotná si názory skutečně tvořit na základě věcné argumentace.Bächtiger and others (n 6) 2.¹¹⁸⁾ Lidé jsou prostě ochotní se při deliberaci usebrat mnohem více než v běžném rozhodování.Francesca Polletta and Barbara G Gardner, ‘The Forms of Deliberative Communication’ in André Bächtiger and others (eds), The Oxford Handbook of Deliberative Democracy (Oxford University Press 2018) 70, 81.¹¹⁹⁾

Participace má mít i výchovný účinek na občany.Elstub (n 30) 4.¹²⁰⁾ Je také jedním z klíčových prostředků, který má umožnit rozšíření on­‑line demokracie.Kristina Strandberg and Kjell Grönlund, ‘Online Deliberation’ in André Bächtiger and others (eds), The Oxford Handbook of Deliberative Democracy (Oxford University Press 2018) 380, 381.¹²¹⁾ Ostatně nová technická či technologická řešení jdou s rozšiřováním participace ruku v ruce – ať už je to koncept tzv. smart cities, či užívání blockchainu.Yutong Bai and others, ‘Public Participation Consortium Blockchain for Smart City Governance’ (2021) 9(3) IEEE Internet of Things Journal 2094.¹²²⁾ Samozřejmě se v této souvislosti hovoří i o umělé inteligenci.Abeba Birhane and others, ‘Power to the People? Opportunities and Challenges for Participatory AI’ in Proceedings of the 2^nd ACM Conference on Equity and Access in Algorithms, Mechanisms, and Optimization (ACM 2022) 1.¹²³⁾

Yves Sintomer zdůrazňuje, že potřebujeme, aby se tato „tělesa“ stala něčím více než „debatním místem“. To se podle něj skutečně děje s druhou vlnou, která otevřela cestu k ještě dynamičtějším experimentům.Sintomer (n 48) 349.¹²⁴⁾ Dodává však, že je potřeba malé lidy přesněji institucionalizovat a přiznat jim skutečnou rozhodovací pravomoc, pouze poradní hlas podle něj k ničemu nepovede.Ibid., s. 350.¹²⁵⁾ Výhodou tedy je i akceschopnost.

Obdobně argumentují i další, kteří vidí v minipopuli nástroj, jak nahradit druhou komoru.Fishkin, ‘Random Assemblies for Lawmaking?’ (n 90) 360.¹²⁶⁾ Např. by minipopuli mohly rozhodovat v situaci, kdy nebude v parlamentu jasná většina k přijetí nové legislativy. James Fishkin např. navozuje model, kde by zákon byl přímo schválen pouze dvoutřetinovou většinou. Pokud by měl „pouze“ nadpoloviční většinu, finální schválení by proběhlo až prostřednictvím minipopuli.Ibid., s. 371.¹²⁷⁾ Parlamentnímu praktikovi se nicméně takový návrh patrně líbit nebude a přirozeným protiargumentem bude poukaz na možné úplné zablokování a prohloubení problému obstrukce.

Existují návrhy takzvaných zájmových panelů, kterých se po řeckém vzoru (ho boulomenos) může účastnit každý, kdo má zájem (viz výše zmiňované dánské konference). Před takovýmto systémem autoři varují, když citují spisovatele Douglase Adamse, který poznamenal, že lidé, kteří chtějí vládnout lidem, jsou ipso facto lidé, kteří jsou k tomu nejméně vhodní.Thomas Bouricius, ‘Why Hybrid Bicameralism Is Not Right for Sortition’ (2018) 46(3) Politics and Society 435, 445–46.¹²⁸⁾ Možná by ale řešením byl „den deliberace“, tedy jeden den v roce, kdy by se po celém státě organizovaně diskutovaly ožehavé otázky.James S Fishkin, ‘Deliberative Polling’ in André Bächtiger and others (eds), The Oxford Handbook of Deliberative Democracy (Oxford University Press 2018) 4.¹²⁹⁾

Umírněnější autoři kladou důraz na vylepšení současného systému, kdy institucionalizace deliberativních metod v zákonech, či dokonce v ústavě sice nepovede k nové praxi, ale posílí deliberativní kulturu stávajících orgánů.Tiago Pogrebinschi, ‘Deliberative Democracy in Latin America’ in André Bächtiger and others (eds), The Oxford Handbook of Deliberative Democracy (Oxford University Press 2018) 823, 833.¹³⁰⁾

Toto vše však má samozřejmě i odvrácenou tvář. Jak uvádí Josef Bernard, zapojením nevolených aktérů do rozhodování se může snižovat transparentnost pravomocí, objevuje se problém odpovědnosti za konkrétní rozhodnutí.Jiří Bernard, ‘Tradiční a nové modely participace a partnerství v místní veřejné správě: šance a rizika’ in David Čermák and others, Spolupráce, partnerství a participace v místní veřejné správě: význam, praxe, příslib (1^st edn, Sociologické nakladatelství 2011) 36, 39.¹³¹⁾ I zastánci participace uznávají, že se s ní pojí poměrně vysoká náročnost jak časová, tak finanční i personální.Petr Mička (ed), Metodika participace aneb jak zapojit občany do rozhodování (Agora CE 2016) 13.¹³²⁾

Účastníci deliberace také nemusí být motivováni skutečnou touhou participovat a přispět k výsledku, ale prostě jen touhou po odměně (dobyvatelé renty).Kong and Levy (n 9) 4. ¹³³⁾ V neposlední řadě je nutné zmínit určité riziko, jež lze vyjádřit jako nebezpečí „výhry v loterii“.Tom Malleson, ‘Should Democracy Work through Elections or Sortition?’ (2018) 46(3) Politics and Society 401, 404.¹³⁴⁾ Ve velké společnosti nemusí mít člověk náhodně se účastnící deliberace v rámci malých lidů „co ztratit“, a naopak se může snažit maximalizovat šanci, která se mu jednou za život naskytla. Toto souvisí s otázkou odpovědnosti, jejíž politickou složku z logiky věci vylosovaní zástupci postrádají. Nemají totiž korektiv ve své politické straně či frakci, resp. v nutnosti se zpovídat voličům, prostě v profesionálním pojetí výkonu funkce.

S tím se pojí i tzv. prvek sebe výběru (self‑selection), tedy situace, kdy si lidé sami určí, zda se budou malých lidů účastnit. Většina lidí na to totiž patrně nebude mít čas, náladu či prostředky. Tento případ lze ilustrovat na shromáždění v Britské Kolumbii, kdy se z velkého počtu náhodně vybraných občanů nakonec shromáždění zúčastnilo jen 161 lidí.Kubíková (n 53) 37. ¹³⁵⁾ Padá tím však do jisté míry argument větší legitimity. Zejména v situaci, kdy tento efekt vede k nadreprezentaci vzdělaných a podreprezentaci např. žen.Smith and Setälä (n 10) 7; Fishkin, ‘Deliberative Polling’ (n 129) 11. Je samozřejmě možné namítnout, že takový jev nastává i v klasických volených orgánech. Srovnání by si zasloužilo samostatnou sociologickou studii. ¹³⁶⁾ Navíc někteří autoři vůbec zpochybňují větší legitimitu deliberativních postupů. Deliberace může naopak legitimitu rozmělňovat, protože narušuje přímý vztah občana a parlamentu (vlády).Marit Böker, ‘Justification, Critique and Deliberative Legitimacy: The Limits of Mini-Publics’ (2017) 16(1) Contemporary Political Theory 19, <https://doi.org/10.1057/cpt.2016.11> navštíveno 4. června 2025.¹³⁷⁾ Zvláštní deliberativní instituce tak mohou být dokonce nástrojem vládnoucího aparátu, jak demokracii umrtvit,Smith and Setälä (n 10) 10. ¹³⁸⁾ případně nástrojem „elit“ ke kontrole statu quo.Niemeyer (n 117) 2; Čambora and Dufek (n 23) 93.¹³⁹⁾ Ostatně toho, že participace může jen „maskovat“ skutečnou moc, si byla vědoma již Sherry R. Arnsteinová.Arnstein (n 51) 216–244. ¹⁴⁰⁾ Takové námitky je nutné brát vážně.

V této souvislosti lze bohužel uvažovat také o určité technokracii přímo v procesu deliberace, jak jsme uváděli výše v souvislosti s francouzskou kritikou. Podle některých výzkumů totiž nakonec u stolu rozhoduje ten, kdo si „přečte“ a umí interpretovat často tisíce stránek dlouhé podklady.Karen Hébert, ‘Indigenous Spheres of Deliberation’ in André Bächtiger and others (eds), The Oxford Handbook of Deliberative Democracy (Oxford University Press 2018) 119, 127.¹⁴¹⁾

Problémem může být i konsenzus za každou cenu. Tedy situace, kdy je ho dosaženo „přetlačením“ menšinových argumentů, což může vést i k nechuti k další deliberaci.Viz k tomu na příkladu deliberace v Britské Kolumbii, zmiňovaném i výše. Jürg Steiner, ‘Reflections on Deliberative Democracy: When Theory Meets Practice’ in André Bächtiger and others (eds), The Oxford Handbook of Deliberative Democracy (Oxford University Press 2018) 709, 717.¹⁴²⁾ Některé výzkumy navíc ukazují, že vítězí ne nutně argumenty, ale prostě jen nejčastěji opakované proklamace.Smith and Setälä (n 10) 7. ¹⁴³⁾ To samozřejmě může nastat i v klasických volených tělesech. Tam ale nesou členové alespoň teoretickou odpovědnost za svá rozhodnutí a také se zde snažíme nalézt lepší řešení, takže pokud má obdobné nedostatky, nevyplatí se ho zavádět.

Další kritikou deliberativních metod můžeme opřít o výzkumy, které naznačují, že lidi vlastně demokratická deliberace či participace nezajímá. Nemají prostě chuť tím trávit čas.John R Hibbing and Elizabeth Theiss-Morse, Stealth Democracy: Americans’ Beliefs About How Government Should Work (Cambridge University Press 2002).¹⁴⁴⁾ Zastánci deliberace přeceňují zájem veřejnosti.Chambers, ‘The Philosophic Origins of Deliberative Ideals’ (n 21) 13. ¹⁴⁵⁾ Proti tomu se však staví jiné výzkumy, které ukazují, že to není takto jednoduché a záleží samozřejmě i na podmínkách k deliberaci.Michaela A Neblo and others, ‘Who wants to deliberate – and why?’ (2010) 104(3) The American Political Science Review 566–583, <http://www.jstor.org/stable/40863769>. Shrnutí této argumentace viz Elstub (n 30) 10. ¹⁴⁶⁾

Na rozdíl od zastupitelských sborů by tato tělesa měla skutečně umožňovat konkrétní otázku prodiskutovat bez předem daných nezvratných politických pozic. To má být přidanou hodnotou minipopuli.Sintomer (n 48) 344.¹⁴⁷⁾ Kritici však boří i tento předpoklad. Terrill Bouricius připomíná terénní výzkum Brendana Nyhana, který poukazoval na to, že čím informovanější o věcech veřejných účastníci minipopuli jsou, tím je paradoxně diskuze méně racionální. Lidé se totiž jako sportovní fanoušci utvrdí sledováním zpráv ve svém světonázoru a čím více jsou tedy aktivní, tím hůře se prý svých přesvědčení v rámci diskuze vzdávají. Přesvědčení o skutečnosti trumfuje samotnou skutečnost a faktické připomínky jsou tedy často obtížnější mezi lépe informovanými lidmi s názorem než mezi lidmi, kteří se o dané téma dosud zajímali jen povrchně. Diskuze tedy nemusí vůbec v takovém rozpoložení vést ke kýženým závěrům.Bouricius (n 127) 437. ¹⁴⁸⁾ Může se podobat diskuzi v čistě politickém tělese. Navíc podle některých výzkumů účastníci deliberace spíše vychází ze svých osobních zkušeností a svých „příběhů“ než z odborných podkladů.Polletta and Gardner (n 119) 6. ¹⁴⁹⁾ Neplatí tedy argument o „racionálnější“ debatě.

Podle některých autorů je tedy vize deliberace vlastně příliš idealistická a ignoruje pravidla, podle kterých funguje politika a moc.Bächtiger and others (n 6) 18. ¹⁵⁰⁾ Např. Ian Shapiro říká, že bychom měli s deliberací skoncovat, politika je podle něj prostě o zájmech a moci.Ian Shapiro, ‘Enough of Deliberation: Politics Is about Interests and Power’ in Stephen Macedo (ed), Deliberative Politics: Essays on Democracy and Disagreement (Oxford University Press 1999) 28–38.¹⁵¹⁾ S tím nelze plně souhlasit, politika je vždy i axiologická, musí však umožňovat hodnoty dlouhodobě prosazovat a nést za to i patřičnou odpovědnost.

Stejně jako mnoho lidských ideálů a téměř všechny demokratické ideály jsou ideály, které oživují deliberativní demokracii, aspirační – tedy ideály, kterých nelze v praxi plně dosáhnout, ale které poskytují standardy, k nimž je třeba směřovat při zachování všech ostatních podmínek.Bächtiger and others (n 6) 3. ¹⁵²⁾

Závěr

V prvé řadě je potřeba poznamenat, že nikde na světě neexistuje politický a ústavní systém postavený zcela či převážně na modelech deliberativní, či dokonce participativní demokracie. Jak zdůrazňují Robert Goodin a John Dryzek, i tam, kde se nějakým způsobem participativní nástroje využívají, běžné instituce zastupitelské demokracie obvykle zůstávají svrchované, takže do nich tyto mechanismy pouze vstupují.Robert E Goodin and John S Dryzek, ‘Deliberative Impacts: The Macro-political Uptake of Mini-Publics’ (2006) 34(2) Politics & Society 219–244, 219–20.¹⁵³⁾ Neexistuje tedy zatím žádný osvědčený ústavní ani zákonný základ pro tyto koncepty.

Existuje však teoretický potenciál dalšího rozvoje těchto konceptů. Ten může být podpořen i nově dostupnými technickými řešeními v digitální éře.Yun Bai and others, ‘Public Participation Consortium Blockchain for Smart City Governance’ (2021) 9(3) IEEE Internet of Things Journal 2094–2108.¹⁵⁴⁾ Je nepochybné, že se nejrůznější deliberační či participační nástroje stále častěji prosazují i přes překážky, které jim systém přirozeně klade. Nicméně právě rostoucí praktická rozšířenost těchto participačních kanálů vede některé autory k tvrzení, že dochází k revitalizaci participativní teorie prostřednictvím politické praxe.Čambora and Dufek (n 23) 76.¹⁵⁵⁾ Prostě nenaplňují očekávání.

Autoři The Oxford handbook of deliberative democracy přesto proklamují své přesvědčení, že deliberativní demokracie poskytuje nejlepší naději, jak čelit nedostatkům demokracie, a také představuje zásadní odpověď na autoritářský populismus a postpravdivou politiku. Deliberativní demokracie je podle nich totiž založena na ideálu, v němž se lidé na základě rovného postavení a vzájemného respektu scházejí, aby diskutovali o politických otázkách, s nimiž se potýkají, a na základě těchto diskusí rozhodují o záležitostech, které pak ovlivní jejich životy.Bächtiger and others (n 6) 2. ¹⁵⁶⁾ Nelze však tento pojem spojovat toliko s různými aktivistickými panely či malými lidy.Bächtiger and others (n 6) 13. ¹⁵⁷⁾ Ambice jsou větší.

I přesto politologové Manon Loiselová a Nicolas Rio nedávno sepsali výzvu k ukončení falešných slibů participativní demokracie. V době, kdy je příkaz participace vnucován od nejmenší venkovské obce až po nejvyšší vládní úrovně, je podle nich více než kdy jindy nutné o něm diskutovat. Musíme prozkoumat falešné sliby, abychom mohli vymyslet jiné způsoby demokratizace veřejného dění.Loisel and Rio (n 80).¹⁵⁸⁾ Ostatně slavný plakát z dob francouzských protestů v roce 1968 deklaroval: „je participe, tu participes, il participe, nous participons, vous participez… ils profitent,“ neboli „já participuji, ty participuješ, on participuje, my participujeme, vy participujete… oni profitují.“Z francouzského plakátu „Atelier Populaire“, květen 1968. Registrační číslo E.784-2003 ve sbírkách Victoria & Albert Museum. Citováno podle Abeba Birhane and others, ‘Power to the People? Opportunities and Challenges for Participatory AI’ in Proceedings of the 2^nd ACM Conference on Equity and Access in Algorithms, Mechanisms, and Optimization (Association for Computing Machinery 2022) 1–8, 2.¹⁵⁹⁾

Měli bychom se tedy možná soustředit více na deliberaci v klasických institucích než přidávat instituce s nejistým výsledkem a vlivem.Smith and Setälä (n 10) 9.¹⁶⁰⁾

Článek je výstupem programu Univerzity Karlovy Cooperatio, vědní oblast Právo (LAWS).