Rozšířená osnova
Kroměřížský návrh ústavy byl připraven říšským sněmem v Kroměříži v letech 1848–1849 jako pokus o vytvoření ústavy pro Rakouské císařství. Ústava však nebyla přijata, protože byl sněm v roce 1849 rozpuštěn a následně došlo k vydání tzv. Stadionovy ústavy.
Roku 1848 propukla v Rakouském císařství revoluce. Mezi její požadavky patřilo přijetí ústavy, zrušení cenzury a národnostní rovnost. V reakci na tyto události byla 25. dubna 1848 vydána oktrojovaná Pillersdorfova ústava, která však pro nedostatek podpory veřejnosti nebyla nikdy realizována a byla následně vládou odvolána.Vojáček L., Tauchen J., Kolumber D., Nástin právních dějin do roku 1989, Brno: Masarykova univerzita, 2024, s. 36–37.1)
V návaznosti na to byl vypracováním nové ústavy pověřen říšský sněm vzešlý ze všeobecných voleb. Dne 6. října 1848 vypukla ve Vídni další z mnoha násilných povstání, a proto byl sněm přemístěn do Kroměříže, kde vývoj nové ústavy pokračoval až do 6. března 1849, kdy byl sněm rozpuštěn a návrh kroměřížské ústavy tak nikdy nebyl uveden v praxi.Harna J., Sněm kroměřížský (1848-1849). In: Schelle, K. – Tauchen, J. (eds). Encyklopedie českých právních dějin, XIII. svazek Smlouva o – Součást. Plzeň: Aleš Čeněk, 2018, s. 735.2)
Ústava měla obsahovat 160 paragrafů a vycházela z principu dělby moci na zákonodárnou, výkonnou a soudní. Opírala se o centralistické pojetí státu, přičemž jednotlivým zemím přiznávala jen omezenou autonomii v otázkách zemské správy. Navazovala na Pragmatickou sankci a vymezovala Rakouské císařství jako dědičnou a nedílnou konstituční monarchii.Urban, O., Kroměřížský sněm (1848–1849), Praha: Argo, 1998, s. 76.3)
Císařský titul měl být v návaznosti na Pragmatickou sankci dědičný. Osoba císaře měla být nedotknutelná. Císaři měla náležet výkonná moc a podíl na moci zákonodárné. Vůči říšským zákonům měl právo suspenzivního veta.
Dále měl ustanovovat ministry a ostatní státní úředníky, udělovat řády, tituly a vyznamenání, měl být velitelem vojsk, rozhodovat o válce a míru, uzavírat obchodní smlouvy a svolávat a rozpouštět říšský sněm.
Zákonodárnou moc měl vykonávat císař spolu s Říšským sněmem, popř. se zemskými sněmy. Říšský sněm měl být rozdělen na dvě komory – sněmovnu lidu a sněmovnu zemí. Zasedání komor mělo být veřejné a poslancům měla být přiznána imunita.
Sněmovna lidu měla být složena z 380 poslanců, volených v přímých volbách na tři roky.
Sněmovna zemí se měla skládat z poslanců volených zemskými sněmy a krajskými sjezdy na šest let.
Výkonná moc měla příslušet císaři, který ji vykonával prostřednictvím ministrů. Ministři odpovídali za vedení svých resortů.
V čele správy země měl stát místodržící či hejtman, který se zodpovídal ministerstvu a dohlížel na dodržování zákonů na jeho území.Černý, J. M., Boj za právo l. a Il. díl, Praha: Karolium, 2007, str. 765–770.4)
Soudní moc měla být vykonávána nezávislými soudy. Mezi deklarovanými zásadami byly rovnost před zákonem a veřejnost a ústnost soudního jednání.
Návrh zaváděl Říšský soud, jehož soudci měli být zčásti voleni císařem a zčásti sněmovnou zemí. Měl rozhodovat spory ústavní povahy.Vojáček, L., Schelle, K., Knoll, V., České právní dějiny, Plzeň: Aleš Čeněk, 2008, s. 228.5)
Návrh obsahoval rozsáhlý seznam základních lidských práv, který byla byla chápána jako přirozená, vrozená a nezcizitelná. Jejich výčet zahrnoval např. zrušení šlechtických titulů, zrušení trestu smrti, ochranu domovní svobody, listovního tajemství, právo petiční, právo na stěhování, právo shromažďovací a spolčovací, svobodu tisku a náboženství, rovnost národů a ochranu vlastnictví.Schelle, K., Ústavní návrh kroměřížský (1849). In: Schelle, K. – Tauchen, J. (eds). Encyklopedie českých právních dějin, XIII. svazek Smlouva o – Součást. Plzeň: Aleš Čeněk, 2018, s. 453.6)
Místo, kde se právo setkává s lidmi.
